Jak vzniká úzkost

Na začátku je nějaký spouštěcí mechanismus, jednoduše „spouštěč“.

Spouštěčem může být něco z našeho okolí. Tím něčím může být třeba místo či situace, kterou jsme již jednou zažili jako nepříjemnou a můžeme ji vnímat jako stále ohrožující. Spouštěčem může být i něco uvnitř nás.

To mohou být naše vzpomínky, myšlenky, představy, ale i tělesné příznaky, které jsme již zažili jako nepříjemné a vnímáme je jako ohrožující.

Mohu si připomenout, že se blíží doba, kdy mě čeká situace, které se obávám, mohu si představit, že tam třeba omdlím nebo se mi stane něco nepříjemného, bude to děsně trapné, tělesně mi to ublíží, mohl bych se zbláznit, přestat se kontrolovat, někomu ublížit, dokonce bych mohl umřít…

Občas se stává, že si žádný spouštěcí impuls nemusíme uvědomovat, především tehdy, když už nás úzkostné stavy trápí delší dobu.

Když se objeví spouštěcí impuls, tak si ho uvědomím a nějakým způsobem o něm přemýšlím. Druhým bodem v našem modelu jsou myšlenky.

Úvodní myšlenky jsou celkem automatické, aniž bychom stihli o celé situaci více přemýšlet. A většinou mají samozřejmě tendenci hodnotit situaci jako ohrožující. (Například: „Něco se mi stane. Něco nepříjemného se přihodí…“) Jaká mne napadne první myšlenka neovlivním, ale jak o celé situaci přemýšlím dál, se již naučit mohu. 

Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu – úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší.

Emoce bývají doprovázeny tělesnými příznaky, jejichž spektrum je celkem bohaté.
Nejčastěji se jedná o bušení srdce, vnitřní chvění, tlak na žaludku, slabost v nohách, pocit motání hlavy, brnění, bolesti…

Tyto příznaky jsou přirozenou reakcí organismu na stres. Jenže, pokud si toto neuvědomím, tak právě tyto příznaky mne mohou ještě více vylekat. A opět platí, čím výraznější emoce, tím jsou výraznější i tělesné příznaky. Tato reakce se může stupňovat až do stavu masivní úzkosti, které se říká panika.

Pokud prožívám úzkostný stav, mám snahu si jakýmkoliv způsobem pomoci, nějak to napětí, nepohodu snížit. Nebo pokud v nějaké situaci předem očekávám svoji úzkostnou reakci, tak do té situace raději nejdu. Takže moje chování má tendenci buď ze situací unikat nebo se jim předem vyhnout. Obě varianty ale způsobují, že se můj problém s úzkostnými stavy udržuje.
Kdykoliv totiž dojde k tomu, že vnímám, že se u mne rozvíjí úzkostná reakce, reaguji vyhýbavým chováním a zcela ztrácím jistotu, že jsem tuto situaci schopen bez problémů zvládnout.

A dále myslím na to, jak se tělesné příznaky zhoršují, jak řadu situací zvládám stále obtížněji, jsem z toho úzkostnější, vyděšený stále víc, tím se zhorší a zvýrazní tělesné příznaky, což vnímám jako jasný důkaz, že už je to opravdu vážné, opět větší strach, silnější příznaky a už jsem v takovém bludném kruhu, kdy nevím, jak z něj.

Pokud se do toho pěkně zamotáme, je potřeba vyhledat terapeuta. Rady kamarádů, že to zvládnete sami moc nepomáhají.

Text zpracoval váš průvodce Honza Tesař

zdroj: http://www.uzkost.cz/

Profile photo of Honza

Honza

Osobní kouč a konzultant

Komentáře