Rozhovor se zajímavou osobností Mělnicka (8.1.2017)


Už jste si někdy sáhli na dno svého života? Zažili situaci, kdy jste se ocitli zcela v koncích a sebevražda vám připadala jako jediné možné řešení?  Prošli peklem psychiatrické léčebny a zjistili, že ani tam vám nikdo nedokáže pomoci? Pro většinu lidí je asi těžké představit si to, co prožil Honza Tesař, autor knihy „Jak jsem se zbavil úzkostí a získal nový začátek“.  Název knihy vypovídá o tom, jak Jan Tesař nakonec tyto problémy zcela sám vyřešil. A co víc, sám se stal profesionálním odborníkem, aby mohl pomáhat jiným, kteří také bojují s úzkostmi a psychickým nepohodlím.

Existuje mnoho psychoterapeutů a odborníků, ale už podstatně méně opravdu těch, co lidem dokáží úspěšně pomoci. Vy jste se rozhodl stát se jedním z těch lepších. Jak toho chcete dosáhnout?

Myslím, že moje síla spočívá v tom, že jsem na vlastní kůži zažil problémy svých klientů. Chápu je, plně. Vím, co teď prožívají, moje empatické schopnosti jsou jedny z nejlepších u nás na Mělnicku.

Jsme přesvědčen, že všichni mohou najít sílu se od toho dna odrazit, stejně, jako jsem ji nalezl já.

Dostal jste se opravdu až úplně na dno. Utekl jste nakonec v roce 2008 z uzavřeného oddělení oblastní léčebny. Rozhodl jste se bojovat s tím sám a nakonec jste zvítězil. Jak se dneska s odstupem času díváte na svůj útěk z léčebny?

Takový útěk je kontroverzní téma. Chtěl jsem podepsat reverz… bylo mi tak špatně, že jsem to nedokázal. Je to na dlouhé vyprávění.

Útěk byl rozhodujícím momentem mého života. Tehdy jsem si totiž naprosto jasně uvědomil, že musím vzít svůj život do vlastních rukou a pomoci si sám, že mě nikdo další nezachrání. Právě tohle uvědomění mi dalo sílu a já jsem začal znovu něčemu věřit. Je důležité mít před sebou jasný cíl.

To zní jako šťastný konec…

Konec? Teprve dneska si uvědomuji, že tenkrát jsem byl teprve na začátku, ale jsem hrdý, že jsem utekl.

Co si myslíte o práci lékařů na psychiatrickém oddělení v léčebně v Horních Beřkovicích, kde jste byl hospitalizován?

Nemluvme o konkrétní léčebně, byl jsem ve dvou. V Beřkovicích to bylo o něco lepší než například v Praze.

Celkově je těžké někoho přímo soudit, ale s tak velikou dávkou nepochopení a neporozumění v obou zařízeních jsem se dosud nesetkal a doufám, že už nikdy nesetkám. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale celkový dojem byl bohužel hrozný.

Pro řadu klientů psychiatrické péče je důležité převzít odpovědnost, i finanční. Najít si terapeuta nebo kouče, zaplatit si. Je to služba jako každá jiná. Ani holič či pedikérka není zadarmo.

Pokud jste z Prahy a okolí, riziko, že nenajdete kvalitní terapeutickou pomoc je menší. Bát se nemusíte (úsměv).

A proč by lidé měli jít za vámi, a ne za klasickými – a systémem – odkojenými odborníky?

I já mám akreditaci ministerstva, dokonce dvojí.

Proč by ke mně měli jít?

Za prvé nikoho nenutím. Mám svůj příběh, prožil jsem něco a dávám dál … formou příkladu. Vím, jak z vašich problémů ven - pokud si je přiznáte.

Mám vyvinuté schopnosti empatie, jsem tvořivý, umím pojmenovat u klienta problém a výrazně urychlit proces uzdravování.

I když… když o tom přemýšlím mám jeden mindrák.

V roce 2016 jsem se vzdal pozice české laické terapeutické jedničky, a to těžce nesu. Chci být nejlepší. A teď jsem jenom obyčejný profesionál a nepatřím ani do první stovky v republice (smích).

Vím, že jméno Tesař je jen umělecké. Proč jste si ho vybral?

Už jako dospívající kluk jsem se ve svých fantaziích ztotožňoval s fiktivním bojovníkem se jménem Johnny Carpenter. Volně česky přeloženo „Honzou Tesařem“. Jméno „Carpenter“ je jméno jednoho amerického režiséra a mně se kdysi zalíbilo…

Dnes však lidi učím, aby se svými psychickými problémy radši nebojovali, ale spíše je přijali za své a se svými „démony“ spolupracovali.

Ještě jinak. Bojovat s egem je nesmysl. Je lepší přimět ego, aby spolupracovalo s vámi. Například cukrová vata z poutě je dobrým nápadem, záleží na tom, jestli je vaše ego na sladký (smích).

A teď vážně, co mi jako první poradíte, když mám nějaký psychický problém či se necítím dobře?

Víte, nyní mě na facebooku oslovila paní, která nemá jednu nohu a především nemá žádné kamarády.

Lidé jsou dneska tak pomýlení, že si myslí, že takový člověk nemá v životě šanci. Tomu nevěřím, ani za mák. Myslím, že z 90 procent má všechny zdroje k dosažení stavu, kdy bude v životě relativně spokojená. Je to o rozhodnutí.

Práce s takovým klientem pro mě není nic nepřekonatelného, stačí trpělivost a pevné rozhodnutí klienta…

Na prvním místě se chvalte, protože to za vás nikdo neudělá. Každý den alespoň jedna malá pochvala. V lepším případě vyhledejte někoho z odborníků, komu můžete důvěřovat.

To zní nadějně!

Bez naděje nejde nic. Chce to správné nasměrování.

Řeknu vám, co se mi stalo v listopadu, když jsem dělal zkoušky na výcviku. Jako terapeut a kouč neurolingvistického programování jsem pochopil, že je potřeba se správně před zkouškou „naprogramovat“. Zeptejte si mých kamarádů. Slavili jsme úspěšné ukončení terapeutického kurzu už den před zkouškou. A co se nestalo? U zkoušky jsem si vybral jako jediný dvě nejjednodušší otázky, přísahám!

V pokročilých kurzech se seznamujeme s kvantovou fyzikou. Když mozek nastavíte na úspěch, „fyzika částic“ udělá své.

A ještě poslední otázka. Jak se díváte na medikaci při psychiatrických potížích?

Léky se vyvíjejí proto, aby pacientům pomáhaly, ne proto, aby jim škodily. Dnes existují výborné léky, které i pacientům s těžkými úzkostmi mohou zajistit kvalitní a plnohodnotný život. Určitě není nutné se jim za každou cenu bránit jako zlu.

Děkuji za poskytnutí rozhovoru.

Já děkuji také.

 

Autor: Mgr. Romana Beránková, spisovatelka