Tajná zpověď psychoterapeuta

Ano, všichni jsme na stejné lodi, a to poslední co chceme jsou nějaké teorie. Ne vždy naše loď stojí pevně na vlnách. Následující text mi mluví přímo ze srdce! Je z dílny a ze života jednoho z profesionálních terapeutů:

„Nebudu zde psát teorii o věcech, které jsem se dozvěděl při studiích nebo je načetl z knih. Rád bych se podělil o to, co prožívám, a hlavně co se s tím snažím dělat – pro inspiraci, pokud podobnými symptomy trpíte vy či vaši blízcí.

Musím říci, že dokud člověk nezažije stavy panické úzkosti, nemůže opravdu vědět či si představit, co tato slova skrývají. Tady opravdu racionální vědění ani imaginace nepostačují na popis a přiblížení sil, které ovládnou mysl: děs a panika, která vás totálně zaplaví, úzkost ze ztráty života, zdravého rozumu, kontroly – každý si dosadí dle svého naturelu.

Mluvte o tom, žádejte druhé o pomoc

Vypadá to, že úzkosti často postihují lidi, kteří mají pocit, že musí zvládnout všechno sami. Ať už z přehnaného sebevědomí, nebo naopak studu o pomoc požádat, nebýt na obtíž, neotravovat – to jsou projevy slabého sebevědomí.

Není to hanba, máme právo být zranitelní, křehcí. Sám si to musím často opakovat. Úzkosti mne donutily a stále nutí hledat pomoc a intenzivně na sobě pracovat. A taky o nich mluvit – díky tomu se s údivem dovídám kolik z nás trpí velmi podobnými stavy. To přináší vědomí, že v tom nejsme sami.psychoterapie na úzkosti

Podpůrný rozhovor se zkušeným odborníkem, který vám dokáže vysvětlit, co se s vámi děje, je opravdu na místě. V mém případě to byl moudrý psychoterapeut. Stejně tak je potřebná podpora našich blízkých – partnera, přátel. A samozřejmě rodiny…

Ano, chápavý přístup rodiny je důležitý, ale, bohužel, nepříliš častý. Psychické problémy, na rozdíl od fyzických, jsou stále považovány za něco divného, něco, co si dotyčný snad dokonce vymýšlí, co přece musí zvládnout. Není přece blázen…

Běžně a naprosto automaticky se ztotožňujeme se vším, co se právě vylíhne v naší hlavě – myšlenky, pocity, hodnocení, posuzování apod. Je to přirozené a v běžném životě to relativně ničemu nevadí. Jenže když pak přijde drtivá vlna v podobě panické úzkosti, obvyklá tendence slepého ztotožňování se s myšlenkami nás jen víc a víc zamotává do výše popsaného úzkostného bludného kruhu.

Když na úzkost stále myslíme, vnitřně ji tím podporujeme. Pokud dokážeme z myšlenek vystupovat, být si jich vědomi, máme možnost či alespoň šanci nenechat se slepě unášet asociačními vláčky, které v tomto případě vedou do velmi temných jeskyní.

Tento princip „pojmenování démona“ je znám z šamanismu, buddhismu a používá jej i současná psychologie. Tím, že znáte jeho jméno, ztrácí nad vámi moc. Když si jasně a zřetelně uvědomíte a třeba i slovně pojmenujete, co se děje, můžete získat určitý odstup. Už v tom nejste tak po uši.

Tato schopnost se dá naučit některými druhy meditací. Obdobně je možné, ale mnohem těžší, naučit se být si vědom pocitů. Úzkost je také jen pocit, sice děsný, ale pocit, který pomine.

Dělání, dělání, všechny smutky zahání. Ano, je na tom spousta pravdy, zejména pokud se jedná o dělání manuální, fyzickou práci. A ještě lépe, když je to práce se zemí. Rýpat se raději v hlíně než ve svých myšlenkách, paranoidních stavech. Rýt, kopat, sekat, řezat, hezky na čerstvém vzduchu, s větrem ve vlasech, to je dobrá terapie…“

Buďte rozhodní. Buďme na sebe hodní, citliví. Úzkostné stavy jsou totiž často provázeny vnitřní únavou, tíží, depresí, ohromným propadem sebehodnocení. 

Potřebujeme podporu!

Článek pro vás zpracoval Honza Tesař, osobní kouč zaměřený na terapii

 zdroj http://psychologie.cz/

Profile photo of Honza

Honza

Osobní kouč a konzultant

Komentáře